Jiří Novák:                                                                         Vloženo 17.9.2010

36B. Stvořitel, andělé, Kosmická inteligence, mimozemšťané

                                                                            

_________________________________________________________

Pozemské lidstvo je výsledkem tvůrčího aktu z vyšších rovin existence. Skutečná pravda však leží někde uprostřed mezi extrémními názory materialistů vycházejících z Darwinovy evoluční teorie a kreacionistů vycházejících z Bible. V tomto pokračování se zabýváme podrobnějším popisem pěti skupin bytostí či systémů, které zasahují nebo v minulosti zasahovaly do evoluce lidstva nebo ji jakýmkoliv způsobem ovlivňovaly. Především se jedná o Stvořitele a jeho prodloužené ruce – anděle. Třetí skupinou je samotná Příroda, Planeta, Vesmír a prostředí, které nás obklopuje. Čtvrtou skupinou je seskupení lidských duchovních mistrů, kteří zakládali instituce nazvané Duchovní hierarchie. A pátou skupinou konkrétní přímé zásahy bytostí mimozemských civilizací ze hmoty. Znovu se vrátíme k úvaze, zda pozemský člověk může překonat harmonii samotného Stvořitele. A podrobněji popíšeme způsob, jak lze hledat pravdu za pomoci Kosmického vědomí.

_________________________________________________________

Proč Nová duchovní cesta nepoužívá pojem Bůh

V první části tohoto tématu 36A. Co všechno se skrývá pod pojmem Bůh? jsem vysvětlil a na příkladech jednotlivých autorů popsal, že běžné pojetí lidského Boha vlastně zahrnuje řadu naprosto odlišných typů bytostí, forem, představ z jiných rovin reality. Bytostí, které bezprostředně ovlivňují náš dnešní život, a které zasahují nebo v minulosti zasahovaly do vývoje pozemského lidstva. Na Nové duchovní cestě dokážeme tyto vzájemně nezávislé skupiny bytostí od sebe jednoznačně odlišit. A proto nepotřebujeme používat slovo Bůh s velmi širokým významem, tak jak ho chápe většina věřících i jednotlivců na duchovní cestě.

Lidstvo je výsledkem tvůrčího aktu z vyšších rovin existence

Ať chceme nebo nechceme, lidstvo není náhodným produktem evoluce původně neživé hmoty, jak to hlásá Darwinova evoluční teorie. Měli bychom říkat spíše Darwinova hypotéza. Samotní vědci přece chtějí po každém, kdo se zabývá duchovními jevy, přesvědčivý materiální důkaz o každém tvrzení z duchovní oblasti. Sami však Darwinovu „teorii“ nikdy nedokázali. A přesto tuto hypotézu vložili do základu výuky na drtivé většině škol této Planety. Dokonce ji udržovali při životě za cenu podvodů, jak jsem naznačil v článku 4. Základní rozdíly hmotného a duchovního pohledu na svět.

Jako protipól k jednostranné materiálně zaměřené evoluční teorii vznikl kreacionismus – nauka o stvoření člověka vycházející z biblických textů. Odmítám-li Darwinovu teorii, neznamená to ještě, že jsem doslovným zastáncem kreacionismu nebo jinak nazvané novodobé „teorie inteligentního plánu“. Podstatné je, že kreacionismus je finančně podporován, dotován, udržován při životě, křesťanskou církví. A to znamená velké duchovní zatížení a značnou deformaci v oblasti správného směru vývoje.

Například v americkém Seattlu (stát Washington na západním pobřeží USA) byla založena instituce nazvaná „Discovery institute“ (v překladu Institut objevů). Jejím hlavním cílem je přesvědčit co nejvíce lidí, že Darwinova teorie je mylná. V aktivitách tohoto institutu nelze na první pohled rozeznat žádnou křesťanskou propagandu, činnost institutu je však především dotována křesťanskými aktivisty. A cíle institutu, které ředitel Bruce Chapman nijak nezakrývá? „Očekáváme od vědy, že se ztotožní s křesťanstvím, a že vůči němu nebude zaujímat nepřátelský postoj.“ Institut dále předpokládá, že „v budoucnu by měl být vědecký výzkum podřízen církvi, podobně jako tomu bylo ve středověku.“ Je zde zjevná snaha vyvolat dojem, že věda je nespolehlivá, že vědecké přístupy se v průběhu dějin velice často mění, zatímco Bible je něco stálého, na co se můžeme spolehnout. (Zdroj: Bible proti Darwinovi, BBC, ČT 2008). Čtenář chápe, že takový pokus vrátit vědu zpět pod křídla náboženství není tím pravým, co by pozemské lidstvo mělo na cestě hlubšího poznání světa spasit.

Dokud se nový pokus o vědu nedokáže stát samostatným a finančně nezávislým na institucích s temnou minulostí (a tam křesťanství jistě patří), pak nemůže přinést skutečný zlom v poznání. Rozumím tím požadavek, aby se vytváření nové vědy stalo natolik přínosným, užitečným pro dnešní lidstvo jako celek i pro životy mnoha konkrétních lidí, že začne přirozeně přitahovat jak drobné finanční prostředky v masovém měřítku, tak i rozsáhlejší investice. Uvedu příklad – často diskutované domácí elektrárny, generátory čerpající volnou energii z vakua (viz řada článků na stránkách WM magazinu). Existuje řada projektů, prototypů, návrhů z rukou amerického badatele Thomase Beardena a dalších. Podle vědců každý takový přístroj odporuje „vědeckým zákonům“ o zachování energie. Jednoho dne s tím však někdo i přes odpor jistých kruhů prorazí na trh. A peníze se začnou pomalu ale jistě přesouvat z kapes naftových magnátů na adresu nové vědy, nových objevů, pro výrobce nových užitných přístrojů a předmětů.

Má-li se lidstvo probrat a probudit z tohoto nepříjemného snu manipulace, kamufláže a plánovaného zastírání, který kolem nás stále trvá, bude potřeba vytvořit úplně nové základy poznání. Novou materiálně duchovní vědu, která bude organicky spojovat nejnovější hmotné vědecké poznatky nezatížené materialistickou demagogií s pravdivými duchovními poznatky nezatíženými naopak předsudky Staré duchovní cesty. S tím, že je potřeba, aby taková nová věda byla nezávislá a nebyla ve svém vývoji tlačena, vývojově směrována, ani jednou ze stran původního sporu. To znamená ani systémy materialistické vědy, ani institucemi náboženství. Jednoduše si taková věda musí na sebe vydělat sama – tím co bude dělat pro druhé, pro Přírodu, pro lidstvo. Těmi finančními prostředky, které začne přirozeným způsobem za svoji činnost přitahovat. Právě to je cílem nezávislých systémů Nové duchovní cesty.

Skutečná pravda bývá uprostřed mezi vychýlenými extrémy

Jak už to bývá, doslovnou pravdou nebývá ani jeden z obou protikladných, vychýlených, vyhrocených a jednostranně zaměřených extrémů. Pravdu obvykle najdeme kdesi uprostřed mezi oběma extrémy. Ano, evoluce funguje, ale pouze v rámci jednotlivých druhů. Nikdy však nebylo prokázáno, že by jeden druh přešel v jiný druh evolucí bez zásahu vyššího vědomí. Nebo že by dokonce rostlinná forma života přešla evolucí v živočišnou formu. Jistě – lidé dokážou křížit sóju s baktériemi a vytvářejí jinou formu života, geneticky modifikovanou plodinu. V tomto případě ale nejde o přirozenou evoluci. Protože člověk zde vystupuje jako vyšší vědomí, které zasáhlo do evoluce.

Z pohledu vyšší pravdy skryté v duchovním pozadí tohoto světa je lidstvo i Příroda produktem zásahu vyššího vědomí, bytostí z jiných rovin života, z jiných úrovní reality. Přesně tak o tom tradují dávné báje, tradice a mýty v mnoha částech světa. Které můžeme považovat za dokumenty, doklady, co vznikaly nezávisle na sobě. Že by různé rasy lidstva dokázaly nezávisle na sobě, v různých místech země a navíc v naprosto odlišných historických obdobích vytvořit tutéž pohádku o původu člověka? Samozřejmě, z pohledu materialismu je přece i toto náhoda.

Vyšší pravda, kterou lze vyčíst z duchovního pozadí světa, potvrzuje, že lidstvo bylo stvořeno ve více postupných etapách Tvůrci nebo chcete-li Stvořiteli či Bohy. Tvůrci, kteří pocházeli z jiných rovin existence, z jiných světů, než je ten, který běžně kolem sebe vnímáme. Tvůrci, kterým jsme zřejmě podobní, protože nás tvořili k obrazu svému, ale kteří sami žili v jiných energetických hladinách, v jiných hustotách či hutnostech hmoty. A na rozdíl od nás vůbec nemuseli mít to, co je pro nás v tomto pozemském životě běžné – totiž hmotné tělo.

K pochopení reality se potřebujeme na Vesmír podívat zvenčí

Je-li naše vědomí uvězněno uvnitř tohoto Vesmíru, v této naší realitě, pak nemáme šanci přesvědčit se o tom, jestli jsou taková tvrzení pravdivá. Ano, máme zde řadu nezávislých bájí, tradic, mýtů. Mnoho lidí duchovně přijalo nejrůznějším způsobem popis stvoření světa a lidstva bytostmi na vyšších úrovní reality. Jsou to však jen slova a odněkud přijaté informace nejednoznačného původu. Také proto tyto informace nebere značná část pozemské populace doposud vážně. Je jediná šance, jak se v poznání posunout dál – podívat se na Vesmír zvnějšku. Sami se pohledem do vyšších hladin reality přesvědčit o tom, že tyto informace jsou pravdivé. A to jsme právě my, co jdeme po Nové duchovní cestě, udělali. Že tvrzení o stvoření člověka zásahem vyššího vědomí není pouhou pohádkou, naznačují přímé zkušenosti a vjemy lidských bytostí, které dokázaly vstoupit na cestu neomezeného a ničím neohraničeného duchovního vzestupu.

Pět skupin bytostí zasahujících do vývoje pozemského lidstva

Které skupiny bytostí zásadně ovlivňovaly v minulosti vývoj pozemského člověka, ať už to bylo jejich prvotním údělem, nebo tento úkol převzaly, případně si jej samy přivlastnily v průběhu dějin? Na člověka žijícího ve hmotném světě působí a působila celá řada nadpři­rozených, pro vědu nevysvětlitelných vlivů, které svůj původ zpravidla mají v duchovním pozadí světa. Za všemi těmito vlivy však nestojí jediná bytost, jediný všemocný Bůh, který by vše na tomto světě řídil, jak se domnívají mnozí lidé. Ve skutečnosti na člověka působily, a v některých případech dosud působí, různé skupiny bytostí z nehmotných sfér tohoto světa i z jiných oblastí Vesmíru. Tyto bytosti zasahující do evoluce lidstva na této Planetě můžeme rozdělit do pěti oddělených skupin.

První skupina – Tvůrci, Stvořitelé

První skupinu tvoří Tvůrci našeho světa a dalších paralelních Vesmírů, bytosti označova­né pojmy Stvořitel, Bůh, Bůh Otec, nacházející se v jiném vyšším plánu reality, ve Stvořitelských úrovních nad naším Vesmírem. Bytosti, které byly hlavními Tvůrci, navrhovateli projektu stvoření. Tito Tvůrci vytvořili projekt tohoto Vesmíru s neorganickou Přírodou i organického života v něm. Ani oni však nebyli neomylní a proto postupovali metodou pokusu a omylu. To, co se nepodařilo poprvé, postupně zlepšovali svými zásahy. Nebo dokonce přikročili k úplně novému projektu stvořeného světa, pokud vývoj toho starého světa směřoval do slepé uličky.

Proč někdy píšu Stvořitel v jednotném čísle a jindy hovořím o Stvořitelích? Ve Stvořitelské úrovni neexistuje, nežije, nepůsobí jediná bytost. I tam jde o běžný život a fungování v rámci skupin a celků podobným našim rodinám, národům, či celým civilizacím ve hmotě. Některé z těchto bytostí dokázaly vytvořit projekt nového světa – našeho nebo dalšího paralelního Vesmíru a uvést jej v život. Dalším se to již nepodařilo, ale i jejich pokusy a bádání přispěly k úspěšnému projektu dalších. Odtud vyplývá, že stvoření světa můžeme považovat za výsledek úsilí nejen jediné bytosti, jediného hlavního autorizovaného Stvořitele, ale v širším úhlu pohledu můžeme brát v úvahu i kolektivní úsilí určité skupiny bytostí, které se jakýmkoliv způsobem na jeho projektu přímo nebo nepřímo podílely.

Stvořitelé ve vyšší rovině reality však nezůstali na konečnou realizaci svých projektů sami. Protože jak už to tak bývá – projektant, mozek, Tvůrce nové struktury, obvykle nepracuje na realizaci svého projektu sám. Potřebuje další mezičlánky – stavbyvedoucí, mistry, dělníky, kteří se pohybují přímo v rovině stavby, v rovině realizace projektu a nikoliv v rovině papíru či jiné formy projektu.

Druhá skupina – Ilúvatár a andělé

Druhou skupinu tvoří „prodloužené ruce Stvořitelů“, bytosti, které přímo sestoupily do stvořeného světa, nejprve do jeho duchovních úrovní a postupně i do samotné hmoty. Aby stvořený svět dále upravovaly, budovaly, osazovaly různými formami života. Těmi jsou bytost zvaná Ilúvatár, jehož místo můžeme přirovnat k pozici stavbyvedoucího, který realizaci celého projektu stvoření řídil. Tato bytost je zmíněná J.R.R. Tolkienem v knize Silmarillion – Mýty a legendy Středozemě. Dále nejvyšší andělé Dhyané (nazývaní v téže knize jako Ainurové a po sestupu do hmoty Valarové) jako mistři. A dále nižší andělé (Maiarové) jako dělníci, pečovatelé.

Andělé se svojí stabilní vysokou úrovní harmonie fungují jednak jako poslové a vyslanci, kteří přenášejí do našeho hmotného světa prvotní záměry Stvořitele. Současně se však za dlouhé věky stali přirozenou součástí duchovního pozadí Přírody, Planety a Vesmíru. Svými čistými harmonickými energiemi proto na člověka přenášejí nejen vliv původního Tvůrce, ale i vliv stvořeného Vesmíru, který je také živou bytostí.

Kolik knih bylo napsáno o andělech, kolik poutavých filmů bylo natočeno. Myslíte, že jde o pouhé výplody intelektu zasahující do žánru sci-fi? Nikoliv, ve většině případů jde o reálné příběhy z dávné i nedávné minulosti, které někdo prožil, zaznamenal a někdo jiný tvůrčím způsobem později umělecky zpracoval. Mnohé z těchto děl popisují fungování andělů naprosto reálně. Naše zkušenosti však jednoznačně potvrzují, že mnoho andělů ve svém údělu selhalo, postupně ztratilo svoji původně vysokou čistotu a harmonii a podlehlo lákadlům temné strany světa. Například celé skupiny andělů „byly předělány“ na agresivní démony, další se stali zástupci a posly temné karmy i jiných systémů škodících straně Světla.

Takže především andělé byli těmi bytostmi, které nejvíce ovlivňovaly evoluci člověka. Oni prováděli konkrétní zásahy ve hmotě a v tichosti dohlíželi nad lidskou evolucí. Lidstvo však svojí původně vysokou čistotou klesalo. Čím dál více se ponořovalo do neproniknutelné mlhy negací, násilí, konfliktů a válek. A postupně se stále více dostávalo mimo dosah andělských úrovní. Nejvyšší andělé Dhyané, kteří jediní měli pravomoce na dostatečné zásahy, postupně ztratili jakoukoliv možnost tvořivého zásahu a dalšího ovlivnění směru vývoje lidstva. Lidstvo se svým duchovním pádem dolů postupně zcela vymklo vlivu původních Tvůrců, Stvořitelů, i jejich prodloužených rukou, andělů.

Třetí skupina – Příroda, Vesmír a prostředí, které nás obklopuje

Nežijeme ve vzduchoprázdnu. Obklopuje nás určité prostředí, ve kterém se nacházejí další jiné formy organického i neorganického života. A toto prostředí nazývané Příroda či Vesmír na nás působí a představuje zřetelně nejsilnějšího vliv z toho všeho, co v tomto článku rozebírám. Příroda, Planeta, Vesmír – to jsou živoucí systémy, formy života, které nám zajišťují vše potřebné. Všechno to, co pro svůj život, pro svůj vývoj ve hmotě i pro svůj duchovní vzestup potřebujeme.

Takže třetí oddělenou skupinu bytostí a vlivů tvoří odlišné systémy, útvary typu Příroda, Vesmír, jejich složky a úrovně, prostředí, které nás obklopuje - ty představují až výsledek tvoření. Jsou vázány na vytvořený svět, na míru jeho dokonalosti a způsob fungování. To jsou ty útvary, bytosti, o kterých se dá říci, že jejich energie je všude ve všem. Právě jejich vliv prostupuje vším, co ve svém životě děláme. Protože každý člověk je malinkou částečkou Přírody, Planety a Vesmíru. A záleží jen na nás, zda budeme částečkou, jejíž vývoj jde ruku v ruce s vývojem celku – neboli staneme-li se nedílnou součástí Přírody. Nebo naopak staneme-li se formou života, která postupuje agresivně proti vývoji samotné Planety a Přírody. Která parazituje, škodí, zatemňuje. Někteří lidé používají v této souvislosti také pojmy Kosmické vědomí, Kosmická inteligence, Kosmický počítač – k rozlišení významu těchto pojmů se vrátím v dalším textu.

Čtvrtá skupina – seskupení lidských duchovních mistrů

Poté, co se evoluce lidstva začala postupně vymykat vlivu Tvůrců a jejich prodloužených rukou, andělů, nastává další období. Období zásahů jiných bytostí, které byly blíže harmonii pozemšťanů. Lidstvo začalo řídit samo sebe svými duchovně nejvyspělejšími zástupci z duchovních sfér. Vznikaly tak zvané Duchovní hierarchie, seskupení pokročilých lidských bytostí, duchovních mistrů, kteří při pobytu ve hmotě dosáhli osvícení. Aby se poté tito osvícení mistři trvale přesunuli mimo hmotu do nadzemské posmrtné zóny a tam vytvořili předvoj lidstva, který bude vývoj zbytku lidstva řídit. Také oni se snažili zasa­hovat do vývoje zrozených osob a pomáhat jim v nastoupení správné cesty. A nebyli to vždy pouze původní obyvatelé této Planety, ale v mnoha případech i bytosti jiných mimozemských civilizací, které takové instituce pomáhaly zakládat. Právě mimozemšťané byli hlavními iniciátory této nové formy vedení lidstva ve hmotě.

Duchovní mistři mimo hmotu tak postupně vytvářeli seskupení na úrovni jednotlivých planet, celé Sluneční soustavy, Galaxie i výše. Vznikla tak Duchovní planetární hierarchie a Duchovní sluneční (solární) hierarchie, o jejichž strukturách píší některé knihy z počátku 20. století, např. Alice A. Bailey: Dopisy o okultní meditaci. A jestliže dlouhodobý vývoj lidstva na Planetě svědčí o tom, že lidstvo je trvale a dlouhodobě v pádu, že andělé nedokázali dovést lidstvo na cestu vzestupu, pak po převzetí vedení civilizací lidskými duchovními hierarchiemi se situace ještě více zhoršila, duchovní pád se prohloubil a urychlil.

Pátá skupina - zásahy mimozemských civilizací ze hmoty

Opomenout nelze ani pátou skupinu mimozemšťany, příslušníky jiných civilizací z tohoto Vesmíru, civilizací nacházejících se na jiných hladinách duchovního vývoje, v jiných hutnostech hmoty. A mezi nimi zejména nám velmi podobné Plejáďany, kteří dlouhé ti­síce let zasahovali do naší evoluce.

Jejich vliv představuje poslední formu zásahů a spíše cílených manipulací s pozemským lidstvem. Jak už jsem však uvedl minule, vývoj těchto civilizací většinou dospěl do nižších úrovní hutnosti hmoty. Má to ten důsledek, že zatímco oni nás dobře vnímají, pro běžného pozemšťana jsou ve své původní podobě neviditelní. K prvním čtyřem skupinám bytostí a vlivů se podrobněji vrátím ještě v tomto textu, zatímco problematice mimozemských zásahů na Zemi bude věnována třetí část tématu 36C. Praktiky mimozemských zásahů na Zemi.

Stvořitel, Bůh, Bůh Otec

Jestli bychom měli někomu říkat Bůh, pak bych volil toho, kdo nás stvořil, kdo je naším duchovním otcem. Stvořitel či Bůh představuje bytost nacházející se ve stvořitelské sféře nad naším Vesmírem. Tato bytost stvořila Vesmír a lidské civilizace v něm třístupňovým tvůrčím aktem: myšlenka – slovo – čin, nebo také nápad – projekt – realizace v praxi (viz článek 4. Základní rozdíly duchovního a hmotného pohledu na svět. Současně vdechla život, oživila životními jiskrami, vše stvořené, tedy také člověka a Vesmír. A zajistila, aby se fun­gování vesmírného celku i se všemi bytostmi mohlo od určité fáze odvíjet samostatně. Prvopočátkem našeho Vesmíru je tedy Tvůrce. Bytost či skupi­na bytostí, které stvořily Vesmír a civilizace v něm.

Na své vzestupné duchovní cestě jsme se přesvědčili o tom, že skutečný Stvořitel tohoto světa je individualizovaná bytost stejně jako my lidé. Tato bytost se nachází v žebříčku světů a úrovní ve Stvoření výše než my lidé ve hmotě, na vyšší úrovni reality s podstatně vyšší frekvencí nosné energie. Je proto pro ni typická i podstatně vyšší úroveň vnitřní harmonie než má běžný člověk ve hmotě. Nejde však o vrchol dokonalosti, jak to hlásá Stará duchovní cesta, protože nad sférami Stvořitelů tohoto světa a paralelních Vesmírů následují další vyšší hladiny světů a bytostí v nich, jak jsme se přesvědčili postupem na Nové duchovní cestě.

Jakou podobu měli Stvořitelé tohoto Vesmíru a dalších paralelních světů? Jak asi vypadali? Je přirozené, že Tvůrce tvoří další bytosti podobné sobě. A protože my jsme duchovními dětmi svého Otce Stvořitele, jsme Stvořitelům podobní. V jiném pokračování „Tři úrovně Stvořitelů a tři verze životní síly v člověku“ vysvětlím, že toto se týká pouze nejnižší ze tří sfér Stvořitelů. Další dvě stvořitelské hladiny obsahují bytosti naprosto odlišného typu.

Stvořitel jako duchovní Otec každého člověka

Od počátku existence tohoto Vesmíru zasahoval Stvořitel do je­ho fungování i do evoluce civilizací v něm pouze tak, jak to bylo nezbytně nutné. Navíc obvykle nezasahoval přímo. Jeho prodlouže­nými pažemi byly nehmotné andělské bytosti, které pro ten účel vytvořil, a které se podílely na procesu stvoření člověka. Stvo­řitel a andělské bytosti fungovali jako duchovní rodiče člověka, vystupovali jako jeho ochránci a průvodci na cestě každým pozems­kým životem.

Je přece posláním každého otce či rodiče, aby vedl své dítě po určité období jeho života, poskytoval mu ochranu a zajistil mu vhodné učitele. Vštěpoval mu určité zásady, učil jej první krůčky na životní cestě, pomáhal rozvíjet jeho schopnosti a zároveň jej učil i samostatnosti. Aby jednoho dne po dosažení své dospělosti se potomek dokázal vymanit z vlivu rodičů a zahájil samostatnou cestu životem.

Dosažení vlastní dospělosti

Každé dítě se však jednou vymkne z vlivu svých pozemských biologic­kých rodičů a začne samo řídit svůj život. Je to zcela přirozené a v životech většiny lidských bytostí to tak funguje. Dítě se vymkne i přesto, že řada pozemských rodičů si to nebude přát. Že budou i nadále usilovat o to, aby mohli svého již dospělého po­tomka dále řídit nebo alespoň ovlivňovat. Nebude to však nic platné. Jejich dítě dospěje, vymaní se z vlivu rodičovské autori­ty a zahájí další, tentokrát již samostatnou etapu svého života. Jakákoliv snaha rodičů trvale držet vliv, dozor a rozhodovací pravomoci nad životem jejich potomků je nezdravá a brání jejich již dospělým dětem ve vlastním svobodném vývoji.

Po překonání jisté věkové hranice původních dětí pak už jednoznačně jde o neetické praktiky rodičů, které mají vazby na magii a temné pozadí světa. To vše má pak zřetelný vliv na vývoj jejich potomků – například v tom smyslu, že nejsou sami schopni navázat kvalitní vyrovnaný vztah bez ovládání. Opakovaně navazují vztahy, ve kterých jsou svými partnery zneužíváni a ovládáni. Někdy se jim vůbec nedaří založit si vlastní rodinu a dokázat se odpoutat od původní rodiny rodičovské. A pokud se takový jedinec dokáže odpovídajícím způsobem vůči snaze rodičů o ovládání bránit a rodičům se postaví, výsledkem jsou konflikty, rozepře i destrukce vážnějšího druhu, skryté energetické útoky, snaha o pevné uchopení a dokonalé skryté ovládnutí. Zkušeností s podobným typem problémů mám ze své léčitelské praxe více než dost.

Je tedy přirozené, že dítě zrozené na Planetě dosáhne v urči­tém období svého života dospělosti, stane se samostatnou bytostí a vylétne z hnízda. Toto je naprosto samozřejmé v průběhu jednoho pozemského života člověka. A platí to zcela automaticky i ve zví­řecí říši. Proč by to nemělo platit také v měřítku dlouhodobé evoluce člověka, která se prolíná stovkami životů prožitých ve hmotné rovině Planety nebo v měřítku dlouhodobé evoluce lidské civilizace? A proč by to nemělo platit i pro evoluci samotného Vesmíru, který je také živou bytostí? I v tomto případě se potvr­zuje duchovní teze „jak dole, tak také nahoře“.

Je tady však jedna podmínka. Aby se dítě dokázalo vymknout z vlivu rodičů, potřebuje během svého dospívání čerpat energie a informace i mimo okruh rodiny - od kamarádů, ze školy, z okolního světa. Zůstane-li natrvalo v okruhu rodiny uzavřeno, nedoká­že se plně rozvinout. Z pohledu vztahu věčné bytosti člověka a jeho kosmických rodičů je to obdobné. Člověk, který zůstane tr­vale uzavřen ve víru energií tohoto Vesmíru, nemůže plně rozvi­nout své skryté schopnosti. Naopak ten, kdo dokáže najít mezeru ven a začne čerpat bioenergie i z oblasti vyšší harmonie přesahu­jící tento Vesmír, dosáhne svého plného uplatnění.

Předchozí lze shrnout v následující závěr. Člověk, lidská ci­vilizace jako celek, a stejně tak i Vesmír, dosáhnou v určitém období své dlouhodobé evoluce dospělosti a vymknou se z vlivu svého Otce Stvořitele, podobně jako se člověk v každém ze svých pozemských zrození vymaní z vlivu svých biologických rodičů. A svým životem půjdou dále již nezávisle na Otci.

Může člověk překonat dokonalost Stvořitele?

Může člověk jít ve své evoluci dokonce tak daleko, že překoná harmonii svého tvůrce, samotného Otce Stvořitele? V rámci jednoho pozemského života je běžné, že mnoho dětí nejen že dosáhne doko­nalosti svých rodičů, dokonce dokáže výsledky svých rodičů posu­nout ještě o kus dál. Kdyby tomu tak nebylo, lidská civilizace jako celek by se nemohla vyvíjet a naopak by postupně upadala. Je tedy naprosto přirozené, že některé děti to dotáhnou dále, než jejich rodiče. Proti tomu určitě nikdo nic nenamítá.

Proč by to ve vztahu člověka jako věčné bytosti a jeho duchovního Otce Stvořitele mělo být jiné než ve vztahu člověka a jeho pozemského biologického otce v jednom živo­tě? Proč by Stvořitel měl být pro člověka věčně nedosažitelnou úrovní dokonalosti a harmonie? Úrovní, ke které se mohu nejvýše přiblížit, sama ta úroveň je však pro mne nedotknutelná?

Tímto způsobem to přece prezentují především nejrůznější odnože světových náboženství. Přitom víme, že věčný rámec života člověka se nutně promítá do rámce každého jednotlivého pozemského života (jak nahoře, tak také dole). Co kdyby harmonie Stvořitele byla v rámci dlouhodobé evoluce pro člověka nedosažitelnou? To by se nutně projevilo v tom, že v rámci jednoho hmotného života by pro něj byly nedosažitelné schopnosti a dokonalost jeho pozemského biologického otce. Úroveň lidstva by pak nutně z generace na ge­neraci klesala. Tak to přece nemohl nikdo naplánovat! Svět není odsouzen k věčné stagnaci. Posláním člověka a Vesmíru je evoluce!

V této chvíli mnoho lidí řekne, že jen pouhé pomyšlení na to, že bych mohl být dokonalejší než samotný Otec Stvořitel, je rouhá­ním. Přitom jde o naprosto přirozený zákon, který platí pro každý systém, ve kterém má probíhat evoluce. Jakmile by se v určitém systému či celku stalo, že dokonalost bytosti otce nebo vůdce bu­de učiněna nedotknutelnou a nedosažitelnou pro všechny jeho po­tomky či podřízené, evoluce takového celku se dříve nebo později zastaví a přejde v postupný úpadek. Vývoj společenských zřízení v rámci lidské civilizace, a zejména fungování diktátorských re­žimů během uplynulé historie, nám v tom dávají plně za pravdu.

Není tedy rouháním snažit se být dokonalejším, lepším a čistějším než pozemský otec, i než náš duchovní otec, tedy Otec Stvořitel. Je to z pohledu vývoje naprosto přirozené a navíc žádoucí. Já a další, co jdeme po Nové duchovní cestě, denně pracujeme na své vnitřní čistotě. Den za dnem duchovně stoupáme a žádný duchovní práh pro nás není konečnou. A proto vím, že skutečný Stvořitel tohoto našeho Vesmíru se na přelomu tisíciletí narodil v tomto světě – je to součást jeho karmy. Jako individualizovaná bytost se narodil v průměrné rodině těžce zanořené do hmoty. Aby zde ve hmotě sám na sobě poznal svět, který dal vytvořit. A aby pochopil, jak těžké je změnit a napravit to, co bylo jednoho dne uvedeno do existence. Tam nahoře už není potřeba, a jak už jsem naznačil, už dříve ztratil možnost konstruktivního zásahu shora do vývoje stvořeného světa. Dostává teď novou příležitost – možnost zásahu do vývoje světa přímo zevnitř. Nikoliv však jako osoba s propůjčenými privilegii, ale jako naprosto běžný řadový člověk. Ano, je to nesmírně těžké, takto se pokusit ovlivnit svět. Každý z nás je teď ve stejné situaci, kdy předchozí privilegia přestávají platit, kdy začíná rozhodovat čistota, čisté etické úsilí o vzestup. Také mnozí další z nás v tomto světě byli přece dříve tam kdesi nahoře Stvořiteli či anděly vyšších světů.

Vesmír jako živá bytost

Prostřednictvím slov „Bůh Stvořitel je všude a ve všem“ vlastně autoři zaměňují bytost Stvořitele s výsledkem, který stvořil. To je hrubá chyba a od ní je odvozeno mnoho dalších nepravd. Nikoliv samotný Stvořitel, ale bytost Vesmíru a její nedílná součást – Příroda, pronikají jako výsledek stvoření vším, i každou částečkou našeho těla. Stvořitel je přece individualizovaná bytost žijící ve vyšší úrovni reality mimo tento Vesmír a podobná nám lidem. Naproti tomu Vesmír a Příroda, to je to, co nás obklopuje, co prolíná vším kolem nás a v nás. To je to, co stojí v pozadí všeho, co člověk ve svém životě vnímá. Energie Vesmíru prostupují každý objekt organické i neorganické Přírody, kaž­dou živou bytost, která je součástí Vesmíru. Která je jedním ma­linkým dílkem dotvářejícím celkovou mozaiku Vesmíru. Každé formě života poskytuje Vesmír vše potřebné, co pro svůj život potřebu­je. My jsme Vesmír, my jsme buňky nebo atomy těla Vesmíru.

Není to tedy Bůh či Stvořitel, kdo den co den má dostatek životní energie pro fungování všech forem života na planetě Zemi. Je to Vesmír, kdo tuto energii vytváří v nitru hvězd a planet. Kdo touto ener­gií prostupuje všechny živé bytosti, hostí je ve svém prostředí a dává jim možnost růstu a zdokonalování. Člověk může jenom smeknout nad harmonií a krásou Přírody. Stačí sledovat automatické děje, které probíhají v Přírodě kolem nás. Růst rostliny ze semene od klíčení až po vytvoření nové generace semen, dokonalé tvary sněhových vloček nebo nekončící koloběh vody v Přírodě, který je nezbytný pro biologické formy života na Planetě. Člověk ve svém životě vnímá toto dokonalé automatické působení Vesmíru. Cítí jej jako trvalý doprovod na své životní cestě.

Analogie mezi člověkem a Vesmírem

Vesmír a člověk mají mnoho společného. Proto se říká, „jak nahoře, tak dole“. Vesmír je stejně jako člověk živou bytostí určitého sebeuvědomění, inteligence, citů, pocitů, vůle. Jde však o bytost na mnohem vyšší úrovni dokonalosti a složitosti než člověk. Tato bytost má proto podobně jako člověk určité dílčí čás­ti, oddělené rysy svého fungování. Pojmy Kosmické vědomí, Kosmická láska, Kos­mická inteligence, Kosmický počítač bývají často mezi sebou zaměňovány. Přesto je však můžeme odlišit a označit jimi jednotlivé rysy bytosti Vesmíru.

Stejně jako je u člověka jeho řídícím centrem vědomí, u Vesmíru je to Kosmické vědomí. Samozřejmě, s dokonalostí jeho fungo­vání i rozsahem informací, ke kterým má toto centrum přístup, se nemohou měřit řídící schopnosti žádného žijícího člověka. Na toto řídící centrum se obrací člověk, který se pokouší navazovat s by­tostí Vesmíru spojení. Předpokladem k tomu, aby mohl s Vesmírem oboustranně komunikovat a dostával odpovědi na své otázky, je však dosažení dostatečně vysoké úrovně vnitřní harmonie své bytosti. Což po určité době zaručuje vzestup na Nové duchovní cestě.

Vesmír má také svoji úroveň citů, pocitů a vnitřního prožívá­ní, svoji specifickou citovou energii a úroveň své vnitřní harmo­nie. Někteří lidé tuto zvláštní energii, která vyjadřuje způsob fungování bytosti Vesmíru, dokážou vnímat a označují ji jako Kos­mickou lásku. Ta ovšem nemá nic společného s lidskou partnerskou láskou. Slovo láska zde vyjadřuje způsob fungování odrážející vy­sokou úroveň vnitřní harmonie. A lidé chápou, že se potřebují ve svém životě co nejvíce přiblížit této úrovni harmonie, která je zatím pro většinu lidských bytostí nedosažitelná.

Vesmír má i svoji inteligenci a moudrost, která je hlavní tvo­řivou silou každé bytosti. Ta bývá označována jako Kosmická inte­ligence nebo také jednoduše jako Kosmický počítač. S rozsahem údajů, ke kterým má tento počítač přístup, i s dokonalostí jeho fungování, se nemůže rovnat ani sebedokonalejší pozemský počítač vytvořený člověkem. Každý člověk má možnost a současně i právo se jako jedna z periférií na Kosmický počítač vědomě napojit. Musí však nejprve urazit kus cesty své duchovní evoluce a výrazně pokročit ve zvyšování vnitřní harmonie své bytosti.

Přírodní a duchovní zákony jako vůle Vesmíru

Pravidelné pohyby vesmírných těles v rámci planetárních i hvězdných soustav, vznik nových hvězd a jejich zánik, vznik a zánik planet - toto automatické fungování Vesmíru má určitá pravidla, která lidstvo poznává jako vesmírné či přírodní zákony. Jako příklady můžeme uvést zákon gravitace, zákony pohybu těles, zákony vývoje hvězd a další.

Vesmír však má stejně jako člověk i své skryté nehmotné poza­dí. Duchovní nauky označují pravidla fungování tohoto skrytého pozadí Vesmíru jako univerzální zákony. Příkladem je zákon příči­ny a následku, tedy zákon karmy, vyjadřovaný slovy „jak zaseješ, tak sklidíš“. Jinou variantou tohoto zákona je zákon přitažlivos­ti duchovních energií stejného typu, podle kterého „láska přita­huje lásku“, „zlo přitahuje zlo“. Všechny tyto zákony dohromady, jak zákony hmotné, tak i zákony duchovní, představují vůli Vesmí­ru, která prosazuje záměry Vesmíru, ochraňuje a udržuje jeho in­dividualitu.

Je Kosmické vědomí dokonalé?

Dokáže Kosmické vědomí správně člověku odpovědět na každou jeho otázku? Má dokonalou paměť a ví všechno, co kdy bylo, je a bude, jak někteří autoři uvádějí? Odpověď zní NE! I Vesmír je pouze živoucí bytostí o určité úrovni harmonie - není vzorem do­konalosti. Dokáže s duchovně probuzeným člověkem komunikovat a různými náznaky nebo i přímou odpovědí reagovat na jeho otázky.

Duchovní nauky hovoří o Akašické kronice. Tu lze považovat za určitou paměť obsahující mimo jiné i energetické záznamy o všem, co se kdy stalo, nebo co bylo známo v našem Vesmíru. I o tom, co se právě tvoří nebo co je pravděpodobné, že bude vytvořeno v budoucnu. Odráží se v ní minulé, přítomné i budoucí. Obsahuje detailní záznamy o průběhu událostí - nejen obrazové a pojmové, ale dokonce i pocity a prožitky zúčastněných osob. Člověk, který se na takovou paměť dokáže napojit, pak může vnímat i dokonalé vize dávných či budoucích událostí. Dokonce se může cítit i jako jejich přímý účastník.

Někteří tvrdí, že tato paměť obsahuje záznamy až od dob stvo­ření. Není to tak jednoduché. Pokud by tomu tak bylo, osvícení jedinci by se na tuto paměť již dávno naladili a přenesli by do hmotného světa detailní informace o utváření světa a civilizací v něm. Proč se tak doposud nestalo a stále se objevují velké roz­pory v tom, co jednotliví autoři o dávných dobách uvádějí? Pamě­ťové záznamy jsou omezeny pouze na období aktuální civilizace. Vše dávné, co nemá bezprostřední vztah k soudobé civilizaci a ži­jícím jednotlivcům, upadá v zapomenutí, je odsouváno do pozadí a postupně mizí z aktuální paměti Vesmíru. Stejně jako starší a již nepoužívané knihy v pozemské knihovně, které jsou odsouvány do depozitních skladů nebo zcela vyřazovány.

Hledání pravdy s pomocí Kosmického vědomí

Vesmír sám potřebuje dostatek podkladů pro správnou odpověď - podobně jako kterýkoliv uměle vyrobený pozemský počítač. Přitom svět v našich měřítcích a detailech Vesmír vnímá pouze skrze ty bytosti, které s ním dokážou pravidelně navazovat spojení. Tyto bytosti pro něj fungují jako receptory, smyslové orgány v tomto vnějším hmotném světě. Jsou smysly, skrze které bytost Vesmíru tento svět vnímá a prožívá v detailech. Vesmír má samozřejmě i své vlastní globální smysly, jejich rozměry však z našeho poh­ledu odpovídají rozměrům velikosti Vesmíru.

Vesmír pro nás funguje jako nejdokonalejší počítač. A pokud jej naplním kvalitními informacemi, dokáže na jejich základě nej­lépe rozhodnout. To však neznamená, že za každé situace vyjadřuje jedinou a nejvyšší pravdu. Pokud mu předložím dostatek informací k danému tématu, získaných například vlastní zkušeností, četbou knih, studiem dávných legend a pověstí, Vesmír na jejich podkladě najde nejlepší odpověď. Jakákoliv odpověď přitom nemusí být koneč­nou. Protože objeví-li se zcela nové informace, může z nich vyp­lynout naprosto jiné řešení.

Ve vědě se pro takový způsob hledání nové pravdy používá pojem „systémová analýza a syntéza“.  Tutéž metodu propagoval Ivo Wiesner ve svých knihách a používal ji při svém způsobu hledání vyšší pravdy. Tato metoda spočívá v první fázi v podrobném rozboru, tedy analýze, všech dostupných informací o daném tématu. Nejprve se původní teorie jakoby rozemelou na dílčí kousky. Sbírají se a třídí fakta, konfrontují se mezi sebou i s vlastní zkušeností. I když si některé údaje odporují, každý z nich odráží určitý poh­led na svět. Autor chtěl cosi vyjádřit, ale dopustil se nepřes­nosti, nesprávné analogie, jednostranného zobecnění, chybné úva­hy. Nechal se svést vnější stránkou jevu a nepochopil jeho pods­tatu. Pokud chci najít vyšší rovinu pravdy, potřebuji všechny ty­to okolnosti brát v úvahu. Nezavrhovat, nevysmívat se, ale hledat pravdivé jádro v každé dílčí informaci. I když je nepřesná a zde­formovaná. I když protiřečí jiné informaci. Takto se hledají střípky nové pravdy.

A pokud jsem již takových střípků pravdy nalezl dostatek, nás­leduje jejich složení, tedy syntéza, v novou mozaiku vyjadřující nejvyšší možnou úroveň celkové pravdy. Tento způsob hledání nové pravdy může probíhat za přispění pozemského počítače. Jestliže však chci brát v úvahu i duchovní pozadí reality, pak se neobejdu bez přímé spoluúčasti a pomoci Kosmického vědomí.

Vesmír dokonce sám dokáže nasměrovat jednotlivce tam, kde zís­ká další potřebné informace, prožije určitou skutečnost, narazí na knihu vyzařující vyšší úroveň pravdy. Aby člověk věděl, na in­formace jakého typu se má především soustředit, chce-li v hledání vyšší pravdy pokročit dál. Takto jsem sám na začátku své duchovní cesty hledal s pomocí Kosmického vědomí vyšší pravdu. Nejprve mne Vesmír svými impulsy navedl na určité knihy. Těmi nejdůležitějšími se postupně staly knihy Geoff Boltwood: Posel, James Redfield: Celestýnské proroctví, Desáté proroctví, Barbara Ann Brennan: Ruce světla a dále například knihy Ivo Wiesnera a později i Jiřího Wojnara. Přečetl jsem je a byl jsem v tu chvíli jakousi čtečkou pro Vesmír. On to vše vnímal současně se mnou a naznačil mi, co z toho je správné, co z toho mám pozměnit a co je úplný nesmysl. A navedl mne na další knihy. Právě takto jsem začínal v roce 1998 hledat vyšší pravdu o fungování tohoto světa a jeho duchovního pozadí. Takto jsme společně s dalšími lidmi, Vesmírem, Přírodou, došli k vytvoření základních principů Nové duchovní cesty. Samozřejmě - později se mne ujali rádci a vědomí na mnohem vyšších úrovních harmonie a upřesňování pravdy krok za krokem pokračuje až do dnešní doby.

Dalším impulsem jsem byl doveden k tomu, abych si obstaral vhodné kyvadlo a naučil se s jeho pomocí získávat další informace od svého Vyššího Já. A když přišel čas, závěs kyvadla se jakoby náhodou rozvázal a ky­vadlo upadlo na zem - jako naznačení toho, že se mám již nadále soustředit na přímou mentální komunikaci s vyššími složkami své bytosti i s Kosmickým vědomím.

Je možné setkat se s Otcem Stvořitelem?

V historii Planety mnohokrát došlo k setkání člověka s bytost­mi neobvyklé harmonie a mimořádných vědeckotechnických i duchov­ních schopností. Méně vyspělí pozemšťané pak tyto bytosti obvykle považovali za Bohy, za ochránce, případně i za samotné tvůrce své civilizace. Jaká je však skutečnost? Tvůrcem tohoto hmotného svě­ta je Otec Stvořitel, bytost jiné roviny reality. Pro pozemského člověka je však Stvořitel velmi vysoko úrovní své har­monie měřenou frekvencí bioenergie, která je mu vlastní. A nejde pouze o ohromný rozdíl frekvencí, ale i o několik duchovních prahů, které člověka od Stvořitele oddělují. I takzvaní osví­cení lidé v našem světě mají k harmonii Stvořitele téměř stále stejně daleko, jen počet duchovních prahů mezi nimi se snížil (bližší informace o frekvencích uvedu v jiném pokračování). Je proto nemyslitelné a prakticky téměř vyloučené, aby skuteč­ný Otec Stvořitel sestoupil do našeho světa ve své původní podobě a takto se lidem zjevil.

A co možnost přímé duchovní komunikace se Stvořitelem? Mnozí mágové i další lidé přece o sobě tvrdí, že komunikují se Stvořitelem. Je to vůbec možné a reálné? Běžný pozemšťan může komunikovat se Stvořitelem zpravidla pouze za předpokladu, že si dokázal v sobě vytrvalou každodenní prací probudit skrytou schopnost neomezeného vzestupu přes všechny bariéry a duchovní prahy. To znamená, že jde o člověka na Nové duchovní cestě. Nebo ve výjimečných případech, že on sám je bytostí, která sestoupila v tomto životě do hmoty přímo ze stvořitelských sfér a k této komunikaci si proto dokázal udržet a probudit zvláš­tní vnitřní předpoklady. Nelze ani zcela vyloučit možnosti vysoké magie dosáhnout svým koridorem tak vysoko. Většina dalších lidí ve hmotě však ve skutečnosti nekomunikuje se Stvořitelem, ale s jeho umělou náhražkou – umělým majestátem v podobě živoucí mluvící a odpovídající sochy. Tedy tím, co na podporu své filozofie vytvořily Duchovní hierarchie a zejména mimozemští vesmírní lidé.

Zrození kosmických bytostí v našem světě

Ano, i Stvořitel může sestoupit do našeho světa, pokud přijme zákony této Planety, vzdá se svých božských nebo mimozemských privilegií a bude ochoten zrodit se jako člověk. A to platí i pro jakoukoliv jinou bytost z nehmotných duchovních sfér i jiných vesmírných civilizací. Protože právě proces zrození bytosti ve hmotě přináší postupné a pomalé přizpůsobování se podmínkám našeho světa. Toto je způsob, kterým se jakákoliv kos­mická bytost může stát součástí naší civilizace a naší evoluce.

Takto je dnes na Planetě zrozena řada bytostí pocházejících z různých končin hmotného Vesmíru a dokonce i z nehmotných duchovních úrovní. Těch, které se podobají nám lidem, ale i dal­ších podobajících se například delfínovi nebo ještěrovi. Získáva­jí tím na přechodnou dobu identitu pozemského člověka, i když ve svých domovských světech mohou mít naprosto odlišnou hmotnou či nehmotnou energetickou podobu.

Čtenáře možná napadnou otázky - „proč by to dělali?“ a „proč k tomu dochází právě v této době?“ Nacházíme se ve zlomové době. Jsme v situaci, kdy buď většina minulých chyb vyvolaných a způsobených zde na planetě Zemi bude napravena a karmicky vyvázána, nebo z kolotoče opakovaných katastrof už nikdy nedokážeme uniknout a přijde čas úplné totální závěrečné zkázy, tak jak to předpovídají mnohé texty.

Právě proto dostalo mnoho bytostí v dnešním světě mimořádnou šanci karmicky se očistit od minulých stvořitelských chyb, andělských vadných zásahů či od mimozemského neoprávněného vměšování se. Je to důležité i z toho důvodu, že ze svých pozic shora nad světem či nad Planetou už další možnosti zásahů ztratily. Už jich tam navíc dále ani není potřeba, protože rozjetý svět se řítí svojí setrvačností dál a jedinou možností zásahu se stává působení přímo ze hmoty. Jakýkoliv systém, který se rozhodne fungování světa změnit, má šanci jedině v případě, že má ve hmotě svého zrozeného zástupce, který je schopen takový zákrok provést.

Setkání s anděly

V případě mnoha zmínek o setkání s Bohem, Hospodinem, Prozře­telností, je zřejmé, že se obvykle nejednalo o samotného Stvořite­le, ale o zcela jiné bytosti. V popisech takových setkání s údaj­nými Bohy lze v zásadě odlišit dva různé typy bytostí.

Zaprvé, by­tosti nesmírně laskavé a spravedlivé, nezištně pomáhající lidstvu při řešení životních problémů. Rozhodně však nestrašící, nevyhro­žující, netrestající, ani se jinak nestavící nad člověka do nad­řazených rolí. Pak jde obvykle o andělské bytosti různých úrovní.

Dhyané i andělé dalších úrovní jsou bytostmi, které dovedly do konce projekt stvoření člověka, a které byly Stvořitelem určeny k tomu, aby člověka provázely na cestě jeho duchovní evoluce. Zpravidla zůstávají pro běžného člověka neviditelní a vnímají je pouze mimořádně citliví jedinci a často také děti. V neviditelné podobě pouze předávají energie a informace mentálním duchovním spojením a takto ovlivňují člověka. Řadu konkrétních příkladů ze své léčitelské praxe uvádí Barbara Ann Brennan (Ruce světla). An­dělé však mohou vědomě učinit sami sebe pro člověka dočasně vidi­telnými, je-li to potřeba v zájmu určitého poslání, tak jak to naznačily filmy „Sběratel duší“ nebo „Město andělů“. A jak se náhle objeví, tak také zcela nečekaně zmizí.

Zadruhé, jako Bůh či Hospodin vystupují také bytosti, které na jedné straně ve srovnání s běžným pozemšťanem vyzařují neobvykle harmonickou energii, na druhé straně však neváhají manipulovat s jednotlivci, národy i celou civilizací. A to vše ve jménu údajné zách­rany člověka a Planety. Často dokonce podle svědectví dávných textů morbidně trestají nebo dokonce vyhlazují určité skupiny lidstva a vyvolávají neobvyklé místní katastrofy, viz například zkáza Sodomy a Gomory popsaná v biblických textech.

Je nepochybné, že takové bytosti nemají nic společného se sku­tečnými božskými a andělskými bytostmi v tomto Vesmíru. Jedná se o zástupce jiných mimozemských civilizací buď z tohoto Vesmíru, nebo existujících mimo něj. Na naší Planetě pak obvykle sledovali své vlastní zájmy, i když hovoří o univerzální lásce a o dobru pro pozemské lidstvo. To je však již oblast, které bude věnována třetí část tohoto tématu 36C. Praktiky mimozemských zásahů na Zemi.

© Jiří Novák, září 2010

    www.novaduchovnicesta.cz

Anketa

Byl pro Vás tento text přínosem? Ohodnoťte prosím známkou od 1 (nejlepší) do 5 (nejhorší).

Celkový počet hlasů: 248