Jiří Novák                                                               Vloženo 31.3.2010

20A. Největší omyly Staré duchovní cesty

                                                                    

_________________________________________________________________  

Stará duchovní cesta splnila svůj úkol tím, že dovedla lidstvo až do budu zlomu. Nemá však již dostatek informací na to, aby dokázala vyvést pozemské lidstvo z kolotoče opakovaných katastrof. Nedokázala najít způsob, jak zajistit duchovní probuzení většího počtu lidí. Před člověka postavila bariéru, která mu trvale brání získat přístup k vyšší pravdě mimo tento Vesmír. Prvním z principů, který se potvrzuje na Nové duchovní cestě, je skutečnost, že duchovní vzestup a karmická očista dnešního člověka 2. typu probíhají pouze ve spojení s hmotným tělem. Zde ve hmotě nabývá člověk 2. typu své největší schopnosti, možnosti stoupat přes všechny duchovní bariéry a prahy. Pouze ve hmotě lze měnit vzájemný poměr mezi dvojicemi protikladů, jako je například vztah láska k sobě – láska k druhým. Protože jedině ve hmotě lze oba protiklady oddělit a snížit tak zastoupení jednoho pólu, který nepřiměřeně převažuje nad druhým.

_________________________________________________________________

Stará duchovní cesta splnila svůj úkol, dovedla lidstvo až do bodu zlomu

    Až do konce 20. století byla Stará duchovní cesta jedinou možností, kterou lidstvo mělo. Proto díky i za ni. Právě Stará duchovní cesta dokázala udržet a přenést duchovní informace z dávné minulosti až do 20. století. A to mnohdy v prostředí útlaku, v podmínkách pronásledování všech těch, kteří propagovali duchovní pohled na svět. Samotná znalost, nebo dokonce další rozšiřování duchovních informací byly po dlouhé období životu nebezpečné. Logicky proto byly tyto duchovní informace přenášeny utajenými společnostmi a řády. To vše jako nezbytná podmínka zachování bezpečnosti nositelů těchto myšlenek. Přesto za to mnozí zaplatili svým životem.

    Za to všechno poděkujme a projevme svoji vděčnost všem známým osobnostem i neznámým jedincům, kteří se na tomto přenosu duchovních informací z generace na generaci podíleli. Stará cesta tak splnila svůj úkol, aby lidstvo zcela nezapomnělo na existenci duchovního pozadí světa. Dokázala nás dovést až na konec 20. století, do bodu zlomu. Na další vývoj však už nestačí. Nemá již dostatek informací na to, aby dokázala přetnout kruh opakovaných katastrof na planetě Zemi. Potřebujeme proto nezbytně nové informace. Už to tak bude, přichází nová doba a nové informace jsou již na světě. Jen je najít, přečíst si je a vzít je vážně.

Na konci 20. století přichází nová příležitost

    Přicházejí nové informace, jiné příležitosti. Kdyby lidstvo ve vývoji nepřijímalo nové impulsy, kde bychom dnes byli? Čas od času se musí umět odhodit starý kabát a přijmout nový, který se objevil, který je k dispozici. Ano, je to velké umění, rozpoznat novou příležitost a dokázat ji přijmout v pravou chvíli.

    Kdo příležitost promešká, může skončit v propadlišti dějin. Takto dopadli v minulosti nejen jednotlivci, ale dokonce i celé civilizace – Atlantida, Lemurie, Hyperborea. Tyto civilizace nedokázaly včas přijmout a rozpoznat impuls k provedení razantní změny. První ztroskotala na černé magii a zneužívání sil přírody k ovládání bytostí i celých národů. Druhá zase na přílišné podřízenosti druhým a neschopnosti se vzepřít. A třetí na podceňování spojení s hmotným světem, na přílišnou zahleděnost do duchovního pozadí.

    A dnešní lidstvo? Opakuje všechny tyto omyly, protože Stará cesta mu informace o těchto chybách neposkytla. A tak část lidstva ovládá druhé, další část pokorně sklání hlavu před ovládáním a zbytek hledá způsob, jak opustit hmotu a přesunout se konečně do nehmotných sfér. To všechno je špatně. V tomto pokračování se zaměříme na další základní teze Staré duchovní cesty, které musíme v novém vývoji nahradit jinými.

Co dál po dosažení úrovně Věčného Já?

    Již minule jsem připomněl, že i v dnešní době považují některé duchovní směry takzvané osvícení, to znamená dosažení úrovně Věčného Já člověka, za vrchol jeho vývoje ve hmotě. V řadě knih je zdůrazňováno, že po dosažení úrovně Věčného Já se člověk nadále již nemusí rodit ve hmotném světě, a po skončení probíhajícího života zůstane trvale v nehmotné duchovní sféře. Tato myšlenka pochází z prastarých tradic.

    Jedním z hlasatelů této zdánlivé pravdy byl například Buddha a od něj to přebírali i jeho žáci. Tatáž myšlenka se objevovala i u dalších a dalších duchovních mistrů ve více částech světa v následujících staletích. Všichni si mysleli, že když jednou ve hmotě postoupí výše a dosáhnou úrovně Věčného Já, že už konečně mohou tento nepříjemný a tvrdý kolotoč znovuzrození ukončit. Na­víc se domnívali, že v evoluci budou pokračovat i mimo hmotu v nehmotné sféře.

    Většina duchovních směrů a náboženských proudů nepovažovala život ve hmotě za trvalou hodnotu, jejíž význam zůstane zachován navždy. Uvádí se, že hmota má velký význam, ale jen dočasně. Některá náboženství mají jako cíl dostat se do nebe, kde už člověk zůstane navždy. Přitom však vůbec neuznávají reinkarnaci. Člověk se podle nich narodí ve hmotě jen jednou a pak už zůstane navždy v nehmotných sférách – nebe nebo peklo, případně dočasný očistec.

Stará duchovní cesta

    Všechny tyto myšlenky propagované a podrobně rozebírané ve stovkách knih jsou typické pro Starou duchovní cestu. Tedy tu, co doposud duchovně smýšlející lidé jednoznačně uznávají. Podíváme-li se do minulosti, jde však o cestu, která nedokázala vyvést pozemské lidstvo z kolotoče opakovaných katastrof.  Nedokázala najít způsob, jak zajistit duchovní probuzení většího počtu lidí. Je sice pravdou, že většina pozemské populace přijímá určitou víru v nadpozemské skutečnosti. Ale samotné přijetí víry ještě není skutečným duchovním probuzením člověka ve smyslu článku 18. Cesta k duchovnímu probuzení člověka.

    Nemůžeme se divit tomu, že lidstvo ve hmotě žádné katastrofy neuznává. Jednoduše na ně zapomnělo a duchovní zdroje informací odmítá. Oficiálně uznávaná paměť pozemského lidstva sahá několik tisíc let do minulosti. A zahrnuje pouze vývoj současné civilizace od poslední globální katastrofy k dnešku.

    To jsou nedostatečné výsledky na to, abychom takovou cestu uznávali jako jedinou možnou. Má-li dojít ve vývoji pozemského lidstva k razantní změně, je potřeba něco zásadního změnit. Najít jiný přístup k duchovnímu pozadí světa a jeho možnostem. Ne drobné kosmetické úpravy, ale naprosto revoluční a radikální změnu. A tu poskytuje v současné době Nová duchovní cesta. Cesta neomezeného vzestupu. Cesta překonání staré pravdy uzavřené v tomto Vesmíru. Cesta k získání přístupu k nové vyšší pravdě ve vyšších světech nad naším Vesmírem. Konečně přestat hledat pravdu tam, odkud ji doposud čerpá Stará duchovní cesta.

Největší omyl Staré duchovní cesty

    K jakým důsledkům vedla filozofie Staré duchovní cesty? Mnohé bytosti, které si myslely, že dosáhly v určitém životě osvícení, se přestaly pravidelně rodit na Planetě. A místo duchovního růstu zůstali tito duchovní mistři nahoře v duchovních centrech nad Planetou a na jiných místech Sluneční soustavy, Galaxie, Vesmíru, aby odtud pomocí impulsů řídili zbytek lidstva dole. A většinou se nás snažili vést připodobňováním k dávným civilizacím. K pokusům o obnovování výbavy dávného lidstva. Zasvěcování, výcvik magie, propagace umělých prostředků, rituálů a metod, které měly zajistit vzestup nebo alespoň informační nahlížení do duchovního pozadí světa.

    A dolů do hmoty přicházeli tito mistři pouze čas od času splnit speciální poslání. S plnou odpovědností prohlašuji, že toto byl jeden z největších omylů duchovního předvoje lidské civilizace. Ohromná chyba, která ještě urychlila pokračující duchovní degeneraci lidského rodu. Uvedu několik argumentů pro tato tvrzení. A vysvětlím, jaké to mělo ve skutečnosti následky.

Příroda sama rozhodla, který typ člověka je evolučně pokročilejší

    My všichni, kteří jsme dnes na Zemi, jsme přijali výbavu člověka 2. typu. To je dnes závazný vzor obsažený v morfických polích Planety. Takže se narodíme se zastřeným vědomím, možností krátkého života a minimálními možnostmi tvořit myšlenkou a vůlí. Máme však v sobě ukrytou ohromnou přednost, která nakonec převážila v posuzování, který typ člověka je evolučně pokročilejší. Který je schopen lépe vzdorovat zlu. Který je schopen nastoupit cestu duchovního vzestupu. Jestli to bude dávné lidstvo s otevřeným vědomím, nesmírnými tvořivými schopnostmi a dlouhým věkem. Nebo my noví lidé 2. typu zdánlivě neschopní, zabednění a běžně nevnímající duchovní pozadí světa.

    Tou mimořádnou výbavou je naše skrytá schopnost neomezeného duchovního vzestupu přes všechny duchovní bariéry a prahy. To je to rozhodující, co nás činí evolučně dokonalejší variantou člověka. Rozhodly o tom praktické výsledky obou forem člověka, viz článek 8. Druhý plán Stvořitelů - dnešní lidstvo. A tady nelze nikoho podezírat z nadržování. Rozhodla o tom sama Příroda, prostředí této Planety. A to v situaci, kdy veškeré vyšší duchovní síly a bytosti ztratily přímý vliv na vývoj tohoto světa. Kdy jim v rukou zůstaly pouze možnosti nepřímých zásahů ve hmotě – sesílání impulsů do hmoty zrozeným bytostem, ovlivňování plánů dalších nových zrození bytostí.

Stará duchovní cesta postavila před člověka nepřekonatelnou duchovní bariéru

    Umožnila Stará duchovní cesta propagovaná prakticky všemi autory probudit v lidech tuto možnost neomezeného vzestupu? Nejen že ji nedokázala probudit, ale o této možnosti jakoby neví. Dokonce tvrdí, že nad člověkem je něco dokonalého, čemu se nemůže nikdy vyrovnat. Natožpak aby to dokonce někdy překročil.

    Už pouhá myšlenka na to, že by člověk ve hmotě mohl překročit úroveň dokonalého Boha je podle Staré cesty nepřijatelným rouháním. Stará duchovní cesta tak uměle postavila před člověka bariéru, která mu trvale brání získat přístup k vyšší pravdě mimo tento Vesmír. A která mu tak brání vymanit se z kolotoče opakovaných počátečních vzestupů, dočasné technické prosperity, ale současně upadající etiky a následného pádu civilizace obvykle spojeného s pozemskou katastrofou. To je realita naší minulosti.

    A chceme-li tuto realitu změnit, musíme radikálně změnit duchovní přístup k možnostem dnešního člověka. Jinými slovy – je potřeba, aby další lidé přijímali realitu existující a fungující Nové duchovní cesty. Aby sami lidé rozhodli, čemu dají přednost. Protože duchovní orientaci člověka přece nelze stanovit žádným centrálním nařízením. Každý má právo svobodné volby.

    A každý se jednoho dne dostane do bodu rozhodnutí. Bude volit nevědomý život ve hmotě a trvat na svém materialistickém názoru, že po fyzické smrti jeho existence končí. Nebo vědomě přijme postup po Staré duchovní cestě, kam lze zařadit i cestu náboženské víry. Je však důležité podotknout, že oba tyto způsoby vedly v minulosti k opakovaným pádům a katastrofám jedinců i civilizací.

    Nebo člověk dokáže odhodit své duchovní předsudky, přijme informace o Nové duchovní cestě a vyzkouší si je v praxi. A vybere tak jedinou možnost, která vede z kolotoče katastrof.   O Nové duchovní cestě si řekneme více v následujícím pokračování 21. Nová duchovní cesta – vzestup za hranice Vesmíru.

Duchovní vzestup bytostí Světla probíhá pouze a výhradně ve hmotě.

    Prvním z principů, který se potvrzuje na Nové duchovní cestě, je skutečnost, že duchovní vzestup člověka 2. typu probíhá pouze ve spojení s hmotným tělem. Že lidé 2. typu se mimo hmotu nemohou dále vyvíjet. Že hmota je tím nástrojem, který umožňuje vzestup a evoluci. Nehmotné duchovní bytosti i duchovní instituce z vyšších světů dnes plně chápou, že kdo chce mít v dnešní době vliv na fungování celého systému světů ve Stvoření, potřebuje mít pevné a silné uzemnění v nejnižším světě na žebříčku světů a sfér, to znamená v našem hmotném Vesmíru. Pro světelné instituce je jedinou možností seslat svého zástupce dolů, aby se zrodil v našem světě. Aby se zde probudil a začal hájit zájmy světelné instituce. My, kteří jsme bytostmi Světla, nemáme jinou možnost, jak duchovně růst, než být ve hmotě. Hmota je pro nás hlavním domovem, útočištěm, ale také cvičištěm a bojištěm.

Temné bytosti mají i jinou možnost, jak získat přístup do hmoty

    A co temné síly mimo hmotu? Ty toto chápou, ale na rozdíl od nás mají i jiné možnosti. Temní nemají etické problémy parazitovat na zrozeném člověku a uzemnit se ve hmotě skrze něj. Napojit se do jeho nitra a skrytě jej vést k určitým činům. Aby začal hlásat informace pomáhající temné straně světa. Aby rozšiřoval temné levotočivé energie. Nebo jej dokonce skrytě vedou ke zrůdným hmotným činům, skrze které on duchovně roste na temné duchovní cestě.  Ke zneužívání jemu nejbližších bytostí, manželky a vlastních dětí. Odebírání jim životní síly, která neslouží pouze jemu, ale je daní za propůjčené možnosti a hladkou cestu životem.

    Takto postupovalo nehmotné Černé bratrstvo po celý středověk. A výsledkem bylo upalování pokrokově smýšlejících bytostí, války a vraždy ve jménu Boha. Vše skrytě řízené nehmotnými temnými bytostmi a realizované ovládanými představiteli církve a státní moci ve hmotném světě. Rozhodující struktury Černého bratrstva byly v roce 1999 zničeny. Ale vlivy Černého bratrstva stále ještě skrytě přetrvávají v mnoha lidech v podobě zanořených karmických vrstev z dob, kdy tito lidé byli černými bratry ovládnuti, nebo kdy sami byli černými bratry. Navíc skryté ovládání člověka temnými silami z vyšších sfér pokračuje.

    Další možností nehmotných temných sil je uzemnit se v předmětech, symbolech, teoriích. Dobře poslouží různé magické a čarodějné knihy, temné oltáře, mandaly. Z historie známe symbol temné levotočivé svastiky, hákového kříže, který dal průchod nehmotným silám temna do našeho světa. A který jim umožnil, aby se v tomto světě zabydlely.

Ve hmotném životě řešíme konflikty mezi dvojicemi vzájemných protikladů

    V každém okamžiku svého života ve hmotě řešíme konflikt mezi opačnými póly celé řady dvojic vzájemných protikladů. Takovými dvojicemi protikladů jsou například:

    láska k sobě – láska k druhým

    láska k sobě – láska k Přírodě,

    hmotná část bytosti – duchovní část bytosti,

    vědeckotechnický rozvoj - duchovní rozvoj (etika a morálka),

    individualita (Já) - jednota (Kosmické vědomí),

    zájmy organické sféry - zájmy anorganické sféry,

    hledisko jednoho života - hledisko věčné existence,

    aktivita (vlastní rozhodování) - přijímání (ponechání rozhod­nutí na vyšším vědomí).

    Správně chápeme, že účelem evoluce člověka je nikoliv jeden z pólů takové dvojice vyloučit, ale naopak oba póly ve svém jednání promítnout ve vzájemné jednotě, optimální vyváženosti. Jakým mechanismem je možné každou takovou dvojici protikladných pólů vyvážit do vzájemné rovnováhy?

V duchovní sféře nelze protiklady od sebe oddělit

    Duchovní sféra je úrovní jednoty a spojování. Vše tvoří jediný nedělitelný celek, ze kterého nelze oddělit to, co tam nepatří, co je neetické, vychýlené. Protože je to spojeno se vším dohromady v jediný komplet. Tento celek není zcela dokonalý, ale zdá se být dostatečně harmonický a odpovídá mu relativně vysoká frek­vence celku. Jakékoliv drobné neharmonie jsou zde pečlivě ukryty a jen stěží je lze odhalit. A když nebudou odhaleny a pojmenovány, tak se jich ani není možné zbavit.

    Pokud bych totiž chtěl oddělit protiklady od sebe, vznikly by dvě krajní, dvě extrémní možnosti. Každý z těchto oddělených pólů je však sám o sobě neharmonický a odpovídá mu tedy relativně nízká frekvence. Ta je ale neslučitelná s úrovní frekvence duchovní sféry. V samotné duchovní sféře proto není možné protiklady od sebe oddělit. Jedinou možností, jak zajistit pro světelnou bytost, sféru, instituci z duchovních sfér očistu a dokonalejší vnitřní vyladění, je získat uzemnění ve hmotě. Například skrze zrozenou část bytosti nebo pomocí jednoho nebo více zástupců instituce, kteří se zrodí ve hmotě a najdou cestu ke vzestupu a navázání spojení se svojí domovskou úrovní.

Hmotná rovina naopak funguje jako svět oddělování protikladů

    Hmotná rovina naopak funguje jako svět protikladů a oddělování. Jako svět, ve kterém každá neharmonická a neladící součást celku vyplouvá zřetelně na povrch a stává se zjevnou. A co je zjevné, to je možné i odstranit. A to je právě ten nesmírně důležitý a nenahraditelný přínos hmoty. Právě nižší frekvence hrubé hmoty dává možnost takového rozkladu. Hmota je tím nástrojem, který z frekvenčního důvodu rozdělení protikladů na oddělené póly umožňuje a navíc dává člověku možnost každý protiklad si sám na sobě vyzkoušet a prožít. A na vlastní kůži prožít i důsledky takového jednostranného vychýlení. Dává tak možnost člověku lépe pochopit, že ani jeden z krajních postojů není správný. Že optimální je dokázat obě krajnosti vyvážit v jediný způsob jednání.

    Život ve hmotné rovině tak umožňuje odstraňovat nevhodné, nečisté, neetické odchylky v jednání tím, že budou rozpoznány, označeny, že si je člověk uvědomí a začne je ze svého jednání odstraňovat. Z každé své myšlenky, každého slova i jednotlivého činu. Nebo že bude respektovat upřímné rady druhých, kteří jej upozorní na to, co ještě dělá špatně. Protože mnohdy je lépe vidět na druhého, než sám na sebe.

Příklad přesoleného chleba

    Ještě názorněji to lze vysvětlit na příkladu upečeného chleba. Jeden chléb chutná dobře, druhý je však silně přesolený. Přitom oba na první pohled vypadají stejně. V čem je podstatný rozdíl? Ve vzájemném poměru jednotlivých ingrediencí, ze kterých je těsto na chleba vytvořeno. Jednou z těch ingrediencí je sůl. U přesoleného chleba není poměr soli k ostatním složkám optimální. Dá se s hotovým přesoleným chlebem něco udělat? Asi těžko. Protože hotový chléb tvoří jediný celek stejně jako dvojice protikladných pólů v nehmotné sféře. A z tohoto celku nelze oddělit a vypreparovat to, co je vloženo v nesprávném poměru a vynechat to. Nelze tedy z přesoleného chle­ba oddělit nadbytečnou sůl.

    Abych jeden pól mohl oddělit a snížit jeho zastoupení, potře­buji celek rozdělit na dílčí složky. U chleba jsou to jednotlivé ingredience, ze kterých je tvořeno těsto. U celku vyjadřujícího určité schéma jednání jsou to dva protikladné póly. Rozdělení na dvojici protikladných pólů lze provést jedině v úrovni, ve které je uvedený celek rozložený na dílčí složky. V případě chleba jsou to jednotlivé složky těsta před zamícháním, v případě schématu jednání jsou to dva protikladné póly psychiky, dvě protikladné vlastnosti, které jsou od sebe oddělené ve hmotném světě. V duchovním světě, stejně jako v hotovém chlebu, už je vše smícháno dohromady a poměr zastoupení dílčích složek nelze měnit.

Mechanismus čištění člověka ve hmotě

    Závěr je tedy následující. Právě v této možnosti vnitřního čištění a postupného odstraňování jakýchkoliv zlozvyků ze svého života je hmota nezastupitelná. Nástrojem vnitřního vylaďování člověka je způsob rozvinutí psychiky ve hmotě do protikladných vlastností. Hrubá hmo­ta má relativně nízké frekvence vzhledem k celkovým frekvencím kompletní bytosti člověka. Má to jednu obrovskou výhodu. Každou dílčí částečku psychiky člověka, jednotlivá schémata myšlení, jednání a prožívání pocitů, lze ve hmotě rozdělit do dvojic protikladných vlastností. Vlastností, které se buď vylučují (duali­ty), nebo se zároveň doplňují (polarity). A právě nižší frekvence hrubé hmoty dává možnost takového rozkladu. Hmota je tím nástrojem, který z frekvenčního důvodu rozdělení protikladů umožňuje a navíc dává člověku možnost každý protiklad si odděleně sám na sobě vyzkoušet a prožít.

Příklad – láska jako způsob fungování člověka

    Ve hmotném světě můžeme lásku rozložit na dvojici doplňujících se protikladů, tedy polarit, „láska k sobě - láska k druhým“. Víme, že každý z těchto dvou pólů je sám o sobě silně neharmonický. Proto je takové oddělení možné pouze ve hmotě, ne však v duchovní sféře. Izolovaná láska k sobě znamená bezvýhradné sobectví. Naopak jednostranná láska k druhým znamená službu druhým na úkor sebe, až třeba k úplnému sebezničení.  Když však zničím sám sebe, už nepomůžu nikomu - ani sobě, ani druhým.

    Ani jedna z obou krajních možností proto nemůže být cílem člověka. Dokonalého stavu dosáhnu, když tyto obě složky lásky vyrovnám ve vzájemném poměru 50 : 50. O nevhodnosti sobectví není pochyb. Někteří lidé však tvrdí, že přišli na svět sloužit druhým. Že tedy obětavá a bezvýhradná služba druhým je správná. Na to bych řekl toto: na vyzkoušení obou krajních pólů tohoto vztahu už jsme měli tisíce let času. Teď při přechodu k další etapě historie již každý potřebuje pokročit dál. Začít se konečně vylaďovat do středu.

    Když totiž pomáhám druhým na úkor sebe, zanedbávám svůj vlastní vývoj. A to postupně povede k mému duchovnímu pádu. Ve hmotě se to často projeví jako sebezničení. Objeví se závažné zdravotní problémy, jejichž poselství člověk nedokázal rozpoznat a jeho život předčasně skončil.

    A navíc, pokud se snažím pomáhat druhým a přitom sám nejsem na duchovním vzestupu, nemohu lidem skutečně účinně pomoci. Chybí mi potřebný nadhled a vlastní vnitřní čistota, harmonie. Nedokážu pak posoudit, co je pro druhého optimální, a co mu naopak může škodit. Takže moje pomoc nejen že se může minout účinkem, ale naopak mohu té druhé straně ublížit, zvlášť v dlouhodobém měřítku. 

    Dejme tomu, že u určitého člověka jsou tyto dva póly zastoupeny takto: láska k sobě tvoří 80 % a láska k druhým 20 %. Výsledkem je určitý vnitřní stav lásky. V tomto případě člověk často bývá sobecký a své potřeby a zájmy prosazuje na úkor druhých. Jedině ve hmotě však vyplave tendence k přílišnému sobectví na povrch. A chce-li se člověk změnit, začne na odstraňování této výchylky vědomě pracovat. A v každém svém jednotlivém činu, slovu, myšlence se bude snažit potlačovat svoji vnitřní touhu preferovat sebe na úkor druhých.

    Dbát na vlastní evoluci, ale zajistit, aby to nikdy nebylo na úkor druhých. Pomáhat druhým, ale hlídat si přitom svoje. Učit se jednat tak, aby každý jednotlivý čin byl optimální pro mne a současně také pro druhého. Pak je taková dvojice správně vyvážena v poměru 50 : 50. Podstatné však je, že toto vylaďování může člověk 2. typu provádět pouze a jedině ve hmotě. Odchodem ze hmoty ztrácím možnost čistit a vylaďovat sebe a pomáhat v tom samém svému okolí. Ztrácím tak možnost splnit svůj úkol. K omylům Staré duchovní cesty proto patří i podpora mučednictví. Ale to už je téma na samostatné pokračování.

Astrální duch jako záložní forma bytosti - analogie s počítačovým programem

    Další zásadní odlišnost principů Nové duchovní cesty je následující. Stará duchovní cesta považuje astrálního ducha člověka za nejvyšší a nejčistší formu lidské existence zbavené všech negativních vlivů hmotného těla i astrálních obalů. To možná platilo pro dávného člověka 1. typu (viz 7. pokračování). My lidé 2. typu jsme však dnes v úplně nové situaci. Astrálního ducha dnešního člověka lze považovat pouze za záložní formu bytosti, jakoby úspornou záložní kopii, nic víc. Žádná nejvyšší forma existence. Ale pouze forma, která umožňuje přesun bytosti člověka po smrti do jiných sfér, jiných úrovní existence. A dočasné uchování bytosti před dalším zrozením. Neboli jeho přežití v období mezi dvěma zrozeními. Vysvětlím to analogií s počítačovým programem.

Uschování programu do depozita

    V počítači je program plně rozvinut do své provozuschopné for­my tak, aby mohl plnit všechny funkce, pro které byl určen. A aby se navíc případně mohl i nadále vyvíjet a být opravován, vylaďo­ván. Pokud jej chci převést do prostředí jiného počítače, nebo jej uchovat pro pozdější dobu, obvykle se v případě velmi rozsáhlých programů postupuje takto: nejprve program energeticky zhustím, zapakuji, do úsporného tva­ru pomocí vhodného pakovacího, zipovacího programu. Tím zmenším jeho rozsah a takto úsporně zmenšený jej okopíruji na přenosné médium (disketa, CD, flash disk).

    Kopii zapakovaného počítačového programu na přenosném disku je pak možné kamkoliv přenést a dlouhodobě uchovat v klidu a bezpečí. Navíc v prostředí jiného počítače lze program opačným postupem opět rozbalit a znovu nainstalovat do jeho plné účinnosti. Zhuštěný program na přenosném disku však není plně provozuschopný. V tomto tvaru nemohu program opravovat, měnit. Je to pouze úsporná forma ur­čená pro snadný přesun nebo uschování ve skladu jako záložní ko­pie. Dojde-li však z nějakých důvodů k havárii a poškození rozvinutého programu v počítači, program je možné znovuobnovit ze záložní kopie uchované na přenosném disku.

Přesun bytosti člověka do dočasného depozita

    Stejně tak bytost člověka je ve hmotě rozvinuta jako počítačový program do plné funkčnosti a pohotovosti. Výsledkem je komplex hmotného těla a vnějších energetických těl. Během procesu fyzické smrti se rozvinutá bytost člověka ve hmotě transformuje do astrálního ducha vytvořeného z živlových energií, který představuje ener­geticky zhuštěnou nehmotnou formu jeho bytosti. A poté začíná postupný rozklad již nefunkčního hmotného těla i vnějších energetických těl. Při tomto přechodu však nejde jen o pouhé odlože­ní již nefunkčního fyzického těla, jako tomu bylo u bytostí 1. typu. Jde o komplikovanou energetickou transformaci do nehmotné podoby.

    Fyzická smrt člověka je přece také určitá havárie jeho kompletní roz­vinuté bytosti. Aby se člověk mohl znovu zrodit ve hmotě, situace se musí nejprve připravit. Zhodnotit uplynulý život, připravit podmínky nového zrození. Vypadá to jako záležitost v řádu dní. Ale ve hmotě čas plyne rychleji a při běžném postupu obvykle mezi dvěma zrozeními běžně uplyne kolem dvaceti let. Dejme tomu, že je připravena situace ve hmotě i v duchovních sférách a přichází čas dalšího nové­ho zrození.  Pak astrální duch představující záložní kopii člověka sestoupí zpět do prostředí hmotného světa. A zde se začne postupně rozbalovat v novou identitu člověka pro dal­ší hmotný život. Trvá to nejprve 9 měsíců uvnitř těla matky a pak ještě další dva roky, než se plně zprovozní energetický systém nového člověka.

Jedině dlouhodobá přítomnost ve hmotě znamená další vývoj

    Závěr je následující. Jedině dlouhodobá přítomnost ve hmotě tlačí člověka směrem k vyšším a vyšším hladinám harmonie a k optimálnímu vyladění kaž­dé dvojice protikladů podobného typu do poměru co nejbližšího stavu 50 : 50. Naopak každý člověk 2. typu, který dlouhodobě opustí fyzický svět a žije v nehmotných sférách, se přestává vylaďovat, čistit, harmonizovat. Z hlediska vývoje a vzestupu proto stagnuje. A za nějakou dobu se směr jeho evoluce může převrátit v duchovní úpadek.

Zajistit si podmínky zrození, které člověka dotlačí k duchovnímu probuzení

    Lidský předvoj v duchovních sférách si nebyl vědom faktu, že v nehmotných sférách ve skutečnosti neprobíhá vyšší forma evoluce člověka 2. typu. Že zde dokonce neprobíhá vůbec žádná evoluce. Naopak se zde jakýkoliv vzestup zastavuje a člověk stagnuje. Ani rozsáhlé studium v duchovní sféře nemá velký význam, protože člověk při sestupu do hmoty vše zapomíná. Ve hmotě pro něj nemají význam informace, které nahoře studoval, pokud se nedokáže duchovně probudit. Nejdůležitější tedy pro něj je, aby si zajistil takové podmínky dalšího zrození, které jej dotlačí k duchovnímu probuzení a navázání komunikace s duchovními sférami a s vyššími rovinami své bytosti. Teprve pak se mu mohou začít otevírat další nové informace aktuální pro danou dobu.

Zrození po dlouhém pobytu v duchovní sféře

    Stará duchovní cesta vedla k tomu, že Mistři Duchovních hierarchií se přestali pravidelně rodit na Planetě jako všichni ostatní. A přicházeli na svět občas pro splnění speciálních poslání. Jak to pak často dopadalo? Představte si řidiče, který mnoho let neřídil auto. A najednou se ocitne bez přípravy v plném provozu na silnici a má bezpečně ří­dit. Měl by reagovat daleko rychleji než dříve, protože všechno se odehrává ve větší rychlosti, v prostředí vnějšího chaosu a stresu. Není však na to připraven, a proto může selhat.

    Člověk, který delší dobu nepobýval ve hmotě, je na tom podobně. Má problémy s adaptací v novém prostředí, s přizpůsobením se tomu, co už dlouho neproží­val. Na život ve hmotě už není připraven. Těžko se duchovně probouzí, pomalu se rozpomí­ná a mezitím život končí. Reaguje příliš pomalu, váhá, těžko se odhodlává k rozhodnutí a propásne tak největší příležitosti, mine svůj životní úkol. A nejen že nedokázal svoji harmonii posunout dál. Často se naopak zatížil další karmou tím, že se zapletl do nega­tivních událostí. Ublížil jinému nebo jeho neharmonická energie přitáhla někoho, kdo ublížil jemu.

Příklad karmických souvislostí při očistě

    Uvedu jeden z příběhů mé každodenní práce. Dnes znovu vylezly další vrstvy z karmické očisty této ženy. Opět sestoupila dolů se zvláštní výbavou. Magické schopnosti, nejvyšší světelná privilegia, aby měla dostatečnou tvořivou sílu. Aby byla ochráněna před dopadem karmy, kdyby pochybila. A také jako ochrana před temnými silami, i prostředek v boji proti nim. Nedokázala se však plně probudit. Nevzpomněla si, jaký byl její úkol pro toto zrození. Začala své mocenské převahy nad ostatními využívat pro sebe, pro získání postavení, prestiže, bohatství. Postupně přitáhla pozornost temných sil. Následovaly další přehmaty, zneužití privilegií a zvláštních schopností proti straně světla. Začala skrytě pracovat pro temnou stranu světa. Za ní vnímám ohromnou nádrž, jako temnou stěnu. Hnusná karmická energie z nahromaděných přehmatů a zrad. A v té nádrži jsou patrné blesky, hrozí to výbuchem.“

    Co by se mohlo stát, kdyby nenašla tuto cestu ke zpracování karmických vrstev, kterou nyní prochází? Nádrž její nahromaděné energie přehmatů už nebyla v tomto období v klidu. Probíhaly v ní energetické výboje, které hrozily výbuchem nádrže. A takový výbuch by představoval katastrofu pro člověka. Okamžité vybití karmy doprovázené jednorázovou drastickou událostí – smrtelnou nehodou, zkázou majetku, ztrátou postavení a prestiže. Podobné události se dějí všude na světě – sesuvy půdy, zavalené domy, požáry, pády letadel, celé série zemětřesení.

Není-li člověk ochoten se čistit, Planeta si pomůže jinak

    Planeta potřebuje čistit své prostředí. A když se o likvidaci nahromaděné karmické energie nepostarají ti, co ji vytvořili, Planeta si pomůže jinak. V lednu 2010 proběhlo zemětřesení na Haiti. Proč k tomu došlo? Ještě několik dnů po zemětřesení jsem vnímal vystřikující gejzíry temné karmické energie přehmatů, masakrů a zrad, obdobu ničivého výbuchu sopky v nehmotné podobě. Všechno to, co v místě nahromadili příslušníci tohoto národa, i ti, od kterých se národ nechal ovládat, za uplynulá století. Psalo se o černé magii, kultu vúdú, smlouvě s ďáblem, reakčních režimech, masakrech vlastního obyvatelstva. Tato karmická nádrž vybuchla místo toho, aby byla zpracována jiným způsobem. Nápravou situace, omluvami, odpuštěním, zásadní změnou směru vývoje národa.

Duchovní Mistři zapadlí do hmoty

    Mnoho z duchovních mistrů takto opakovaně selhalo po sestupu do hmoty. Stali se hvězdami zapadlými do hmoty. Zneužili privilegia jim propůjčená ve prospěch své vlastní bytosti. K získání hmotné slávy, vysokého postavení a bohatství. Nebo ve prospěch zakamuflovaných temných sil, které nedokázali správně rozpoznat. Zrady světla, úpisy temným silám. To nejsou pouhé pověsti z pohádek. To jsou reálné skutečnosti, kterými prošlo mnoho bytostí, které jsou dnes na světě. Některé z nich dokonce opakovaně.

    Na řadu ži­votů takoví lidé zapadli do hmoty zapleteni do karmického vztahu s mnoha lidmi. Musí se stále vracet a vracet a jednotlivé karmické vztahy rozplétat a dokončovat. Už je nemůžeme řadit k duchovním mistrům. Stali se obyčejnými lidmi pohlcenými hmotou. A třeba dnes vedou hnutí skeptiků a bojují za zlikvidování všech energetických forem léčby, místo aby vedli civilizaci k duchovnímu vzestupu.

Cesta zpět domů do nehmotných sfér?

    Duchovní orientace podle Staré cesty bývá často prezentována jako cesta zpět domů - cesta ke Stvořiteli a do nehmotných duchovních sfér, ze kterých jsem vzešel a do kterých se opět toužím po absolvování koloběhu reinkarnací navrátit. Právě toto tvrdí mnozí autoři. Že cílem naší duchovní evoluce je vrátit se tam, odkud jsem vyšel. Tedy vrátit se k Bohu, vrátit se domů, do nejvyšší duchovní sféry v pozadí za naším Vesmírem, za naším světem.

    Tyto myšlenky tady na Zemi přetrvávají zřejmě až z období dávného zakládání lidských civilizací 1. typu, o kterém jsem psal v článku 7. První a Druhý plán Stvořitelů, lidstvo 1. a 2. typu. Tehdy na počátku Světa se andělské bytosti oděly do hmotných těl a sestoupily dolů, aby Svět učinily obyvatelným. Logicky se po splnění svých úkolů měly vrátit zpět nahoru. Toto rčení se pak později přeneslo i na dávné lidstvo 1. typu, tak zvané Elfy nebo Prvorozené. Ti byli také stvořeni nejprve mimo hmotu a poté oděni do hmotných těl.

    Pro nové lidstvo 2. typu je však tato teze o návratu zpět domů do duchovních sfér už zcela vadná. Právě z důvodů naprosto jiné konstrukce bytosti člověka 2. typu. Posláním člověka 2. typu je stát se katalyzátorem evoluce světa. Tedy stát se příměsí, článkem, který evoluci světa dokáže znatelně urychlit. A pokud se dostane na cestu stabilního duchovního vzestupu, pak se člověk 2. typu ve hmotě stává tím, kdo vzestupnou evoluci světa a Přírody dokáže udržet stabilní.

Kam vlastně vede propagovaná cesta zpátky domů do duchovních sfér?

    Kam vlastně taková cesta domů pro člověka 2. typu vede? Podívejme se na to reálně. Lidé na této duchovní cestě usilují o spojení s osvícenými mistry Duchovní hierarchie. A aby nebyl všem zmatkům konec, i tyto lidské bytosti, tito mistři Duchovních hierarchií, bývají často označováni jako andělé nebo archandělé. Ve skutečnosti však jde o lidské bytosti z naší Sluneční soustavy nebo dokonce o mimozemšťany z jiných vesmírných civilizací.

    Kde sídlí tito duchovní mistři? Kam odešli poté, co ve hmotě dosáhli osvícení? Obvykle tam, kam odchází každý člověk po smrti – do astrální sféry. Jen někteří z vyslanců jiných světů a úrovní dostali šanci vrátit se zpět do své původní domovské roviny. Například anděl Dhyan zrozený ve hmotě, pokud zde splnil určený úkol. Nebo vyslanec jiné mimozemské civilizace, pokud splnil na Zemi své poslání a nezatížil se karmickými vazbami.

    Astrální sféra je všude kolem nás, ale je vytvořena z jiné hladiny energie, a proto děje v této rovině běžně nevnímáme. Většina zemřelých pak odejde mezidimenzním tunelem do oddělené posmrtné úrovně, která je přidružena k astrálnímu světu. Duchovní mistři však obvykle do posmrtné úrovně neodcházeli. Ale vytvářeli svá duchovní centra přímo v duchovním obalu oblasti, za kterou zodpovídali, aby měli k lidstvu blíže a mohli snáze ovlivnit vývoj ve hmotě. To znamená nad planetou Zemí, dalšími planetami, Sluneční soustavou, Galaxií, atd. Jak se jim toto ovlivňování vývoje dole ve hmotě dařilo? Podívejte se kolem sebe, kam dnešní svět dospěl. Rozhodující jsou výsledky a ne nějaké hypotetické ideály.

    Na astrální a posmrtnou sféru pak navazují další oddělené úrovně označované jako sféra ducha. Tam přebývají ti nejčistší. Ale pořád jsou uvnitř našeho Vesmíru. Takže ta propagovaná cesta zpět ke Stvořiteli vede do astrálního světa, posmrtné sféry a navazující sféry ducha. Člověk tak zůstává uvnitř tohoto Vesmíru a jeho duchovních úrovní. Touto cestou nemá šanci překročit hranice Vesmíru a dostat se mimo Vesmír do stvořitelských úrovní, ani do vyšších světů nad nimi.

Duchovní evoluce neznamená oběhnout kolečko a vrátit se zpět

    Z mého pohledu to cítím naprosto jinak. Duchovní evoluce není jako sport, kde odněkud vystartuji a mým cílem je uběhnout kolečko nebo několik koleček, získat zkušenosti a vrátit se zpět, do stejného bodu, zase na počátek. A vrátit se pokud možno mezi prvními, abych si nahoře mohl sednout a stal se vyvoleným, který má právo radit ostatním, jak se co nejrychleji dostat nahoru, tedy ve skutečnosti mimo vývoj. Jaký je to paradox. Ti nejlepší radili těm zbývajícím, jak po jejich vzoru rezignovat na další cestu a dostat se mimo vývoj.

    Duchovní evoluce neznamená žádné cykly a okruhy, kdy odněkud vyběhnu, vykonám strastiplnou cestu a nejvyšším cílem je opět se vrátit zpět. I když třeba zkušenější a možná i trochu čistější a duchovně vyspělejší. Duchovní evoluce je přece cesta vedoucí stále dopředu. Cesta dál a dál k vyšším a vyšším úrovním harmonie. Cesta hledání stále nových a nových možností a konceptů evoluce. Ne tedy útěk ze hmoty a návrat pouze do té úrovně, odkud jsem vzešel.

    Tento článek se v původní podobě stále více natahoval, až nakonec přišel poslední impuls - článek Jiřího Maška na Osud.cz: "Spojení spirituality a opravdové vědy, to je Svobodné učení MCEO, které konečně zavítalo o víkendu do Prahy". Poté jsem se rozhodl úvahy o starověkých učitelích lidstva oddělit do další samostatné části 20B. Co s informacemi od starověkých učitelů lidstva?

© Jiří Novák, březen 2010

    www.novaduchovnicesta.cz 

Anketa

Byl pro Vás tento text přínosem? Ohodnoťte prosím známkou od 1 (nejlepší) do 5 (nejhorší).

Celkový počet hlasů: 239